Význam inkulturace (co to je, koncepce a definice)

Co je Enkulturace:

Enkulturace je proces, kterým jednotlivec začleňuje, učí se, učí se a implementuje normy, víry, tradice a zvyky kultury, do které je zapsán.

Termín inkulturace pochází z anglické enkulturace a poprvé jej použil v roce 1948 antropolog Melville Herskovits.

Cílem výchovy je naučit, co je považováno za vhodné a co není, v sociálním rámci, aby se jednotlivci mohli adekvátně integrovat do skupiny, do níž patří. Jedná se o kulturní normy, které se přenášejí z jedné generace na druhou s cílem udržet sociální rovnováhu.

Toto učení začíná v dětství a rozšiřuje se do dospělosti a může být při vědomí nebo v bezvědomí. Lze jej přenášet opakováním celních, ústních, písemných nebo audiovizuálních informací a kulturního dědictví (hry a tradiční písně, ústní tradice, tance, umělecké projevy atd.). Náboženská víra nebo rituály jsou také nástroji inkulturace.

Očekává se, že jednotlivci přizpůsobí normy a uvedou je do praxe. A jakmile se to dozvěděli, jsou to ti, kdo je předávají dalším členům sociální skupiny, ve které působí.

Přestože je záměrem procesů inkulturace stanovit pravidla, která přežijí časem, skutečností je, že každá generace zavádí příspěvky podle historických, politických, ekonomických, sociálních a kulturních souvislostí, které musí žít.

Charakteristika inkulturace

• Při inkulturaci se procesy učení vyskytují ve stejné kultuře. Když dochází k výměně mezi různými kulturami, nazývá se to transkulturace nebo akulturace. Enkulturace se odehrává v dětství, s navozením norem v rodinném a vzdělávacím prostředí. Avšak v dospělém životě se jednotlivci podrobují jiným procesům enkulturace, například když jsou integrováni na pracovišti, a musí asimilovat normy, hodnoty a zvyky organizace. a odsuzuje takové chování, které narušuje koexistenci v závislosti na kulturním rámci, který se má reprodukovat. Například v čínské kultuře je sociálně hodnoceno, že jednotlivci respektují a ctí starší lidi. Proto v Šanghaji mohou být děti, které nenavštěvují své starší rodiče, finančně potrestány. Jednotlivec zaujímá postoje a formy vyjádření, aniž by je chtěl učit, jednoduše je asimiloval jako součást kulturních prvků konglomerátu, ke kterému patří. Jádro rodiny a blízké sociální prostředí mají na tento proces velký vliv a pěstování vyžaduje také vědomé učení. Jednotlivec musí používat kognitivní zdroje k porozumění, dešifrování, reflexi a argumentaci o normách, které je třeba dodržovat. V tomto procesu jsou formální instituce, jako je škola, nezbytné: jednotlivci získávají informace o materiálních a nemateriálních aspektech své kultury (objekty, symboly, přesvědčení, zvyky).

Rozdíl mezi inkulturací, transkulturací a akulturací

Termíny inkulturace, transkulturace a akulturace se často používají synonymně, nebo pokud tomu tak není, jsou považovány za podobné procesy. Jsou to však tři různé pojmy.

Kultura

Jedná se o proces začlenění a učení se normám, vírám, zvyklostem a tradicím kultury, do které je jednotlivec ponořen. Učení hymny země, účast na společenských nebo náboženských obřadech jsou příklady inkulturace.

Transkulturace

Je to proces, ke kterému dochází, když sociální skupina zahrnuje kulturní aspekty, které pocházejí z jiné skupiny. Přistěhovalecké procesy jsou příkladem transkulturace, která přináší změny, které se projevují ve slovní zásobě (začlenění nových slov), gastronomii nebo společenském životě. Tyto změny nejsou obvykle náhlé, ale lze je lépe ocenit z dlouhodobého hlediska.

Akulturace

V tomto případě sociální skupina přijímá nové normy, zvyky a tradice jinou skupinou, která ji ukládá. Kolonizační procesy jsou možná nejreprezentativnějším příkladem akulturace, protože kolonizované skupiny jsou nuceny asimilovat to, co chce kolonizační skupina použít, jako je náboženství nebo formy sociální organizace.